Ty, za sluncem jež zvedáš zraky stále
a sleduješ běh jeho triumfálný,
víš nejlépe, co štěstí v náš svět žalný
se řine z jasu jeho neskonale.
Však rovněž víš, že v radosti i v žale,
ať kyne stín, či hrozí nám žár palný,
nám větší slunce plá v kraj idealný,
nás k sobě táhnouc věčně, vždy a dále.
To slunce láska jest, nechť třeba zhasne
to zemské slunce, nesmrtelná ona
sta jiných rozžhne v záři slávojasné.
To slunce myšlénka, to k dobru snaha,
jež, nechť i tvorstvo, nechť i člověk skoná,
plát bude dál, zdroj radosti a blaha.