Kde vlastní v bázni váhá cit, že schladí
jej Skutečnost svým drsným doteknutím,
jak rádi svěříme jej cizím hnutím;
v sny cizí vlastní zapustíme rádi.
Tak z těchto zpěvů zpívá lidstva mládí
a duše květ jest, vánku každým tknutím;
jsouc šťastna v sobě blaha procitnutím
pel střásá, k písni vlastní struny ladí.
Co básníků své vyzpívalo touhy
po Tobě, mesier Francesco, až k nám,
toť jeden lásky kancionál dlouhý!
Nač připisovat k němu nové zpěvy?
Co nejlepšího dát lze, cit ví sám,
a o jiném snad sama Láska neví...