Jeden paprsk v pusté žití,
ruch a ševel tajuplný!
V jihu jinak slunce svítí,
zpívá pták a šumí vlny,
a blankytem beze hrází
mír a štěstí v duši vchází.
A já pravil k srdci svému:
Sleť juž s větve svého snění.
U moře, hor modrých lemu
hledej krůpěj zapomnění;
snad se bolest tvoje ztiší,
až usednem pod cypřiši.
Šli jsme; jak se mezi jilmy
réva, chmel a břečtan vine,
sen o vlasti v duši zbyl mi,
letěl za mnou v kraje jiné.
Jak se těžko zapomíná!
hučí les a šumí třtina.
Hoj! tu v sluch mně bilo moře!
Jak to hřímá, srší, kouří!
Vzpomínky snad i mé hoře
přehluší svou věčnou bouří.
Darmo! slyším svojich do snů
břízu šumět, lkáti sosnu.
Apeniny v luny svitu
v jednu zeď se slily v zadu,
a já viděl v každém štítu
čelnou skálu Vyšehradu,
v šumu vln i v písni stromů
slyšel jsem jen: „Domů, domů!“
Tu jsem pravil k srdci svému:
Řekni, vlast co dát ti může?
Aspoň hrob dá zemdlenému,
řeklo srdce, na hrob růže,
v dívčí oko slzu v taji
přec tvé písně vyzpívají.
Teď když klidně zírám kolem
na skřivana s písní smavou,
na jabloně mezi polem,
na květ střemchy nad mou hlavou,
v bledých lístků zeleň jemnou:
zřím, že jaro přišlo se mnou.