Zde malé ruční zrcadlo! Jak do ručky je zvedneš,
kéž vedle smavé tváře své mou zamyšlenou zhlédneš!
Ne, aby prchl humor Tvůj a úsměv na Tvém líčku,
sám nechtěl bych Tvých rozmarů hrát pouhou větrničku!
Jen pouze proto, moje tvář by vedle Tvojí dlela,
byť na chvilku jen prchavou, tu zadržeti měla
ta křišťálová, zářící a skvělá jeho plocha,
čím na mžik z krásy, z vděků Tvých v něm zrcadlí se trocha!
Svěř ráda tomu křišťálu svá ňadra, bok i záda,
i vlas, jenž černou kaskádou přes úběly ty padá!
Že neutkví tam pro vždycky! Jakou by cenu mělo
to zrcadlo, jež tělo Tvé by cele chytit smělo?
Prs milenky své tyran kýs na číš si odlít nechal;
ó, chápu, s plným pohárem jak ruče k ústům spěchal!
Ó, nebi dík, že zrcadlo nic nepodrží sobě!
Já musil pro Tvé půvaby bych ztratit oči obě!