Když poprv jsem ti pozdrav zajásal,
tys divou bouří břehy otřásal,
a nebi, které hřmělo nad tebou,
jsi vzdoroval svých hněvů velebou,
a ztajiv se v plášť mlhy nesměrný
jsi volal na mne: „Jak jsem nádherný!“
Teď opouštím tě. Zrak můj prochází
se naposled tvou plání bez hrází,
ty v úsměvu dnes mluvíš s nebesy,
zář slunce na tvých vlnách hraje si,
ty v růžích jeho tiše, tiše sníš...
Proč usmíváš se? – Ó ty jistě víš,
že kdybych šel v kraj světa daleký,
má duše vězněm tvým je na věky.