V loučení každém života kus
se utrhne jak ledná kra,
a roste výčitka a hnus,
jak celý život mrzká hra.
Neb sotva nabyl’s, musíš již
s tím loučit se, co zval jsi svým,
v tom „s bohem“ spadne celá tíž
na plec tvou tlakem olbřímým.
Neb tak jsme lidé, vteřiny
jen jedné plaché jepice,
jež letí z jara ve stíny
a těchto bývá nejvíce.
Dnes vidíš zeď a starý plot,
jež zítra vidět nebudeš,
neb v drsném boji o život
dál musíš jít a dále jdeš.
Dnes vidíš starý, nízký dům,
kde matka žije v zátiší,
musíš dál, tu číši rtům
ti urvat sudba pospíší.
Zříš mladé štěstí dcery své
na jediný a krátký mžik
a loučení zas duši rve
v tom zrovna, co jsi šeptl: dík!
Snad vše se spřádat musí tak
a ne jak chce tvá vidina,
v sled budeš sám jak sirý vrak –
Vím, to je těcha laciná,
že jiným se to děje též,
tím nebudu ni o krok dál,
vždy pohřebního zvonu spěž
v tvůj každý zazní ideál.
Leč cítím s každým „S bohem buď!“
ať dáno matce, dítěti,
se ostrý trn v mou vrývá hruď
a vždy kus žití odletí.