Mně těžká slova v hrdle váznou,
když říci mám ti: S bohem buď!
Jest mi, jak zřel bych v propasť sráznou,
kde ručej divý o skal hruď
se v burácení s jekem láme,
ó slyš, kterak to hučí v něm!
My nikdy se juž neshledáme
a zapomenout – nemůžem’!
Ta propasť – naše rozloučení,
ten ručej – bol můj zoufalý!
Ó nadarmo se v palném snění
tvé ruce k nebi vzepjaly!
Jak lavina má vášeň vzrůstá,
můj mozek mrazí, rve mi hruď...
Nuž srdce k srdci, k ústům ústa,
pak nechť se sřítí! – S bohem buď!