Nač dávat s Bohem někomu a spěchem?
Stál někdo za to, což jej plně známe?
Či líp, což všemu s Bohem nedáváme
vždy každou vteřinou a každým dechem?
My žvatlavým se klamat dáme echem,
však pustý břeh je svět, kde o břeh láme
se cit a vášeň, všecko kde, čím pláme,
zarůstá brzy třeslicí a mechem.
Snu každému dáš s Bohem, jak jej sníš,
a vínu, sotva nalita je číš,
a retu, sotva přitisk’ jsi jej k svému.
Tak žiješ v neustálém loučení
a život není přes vše snažení
než jedno s Bohem ráji ztracenému!