Když starý Adam z ráje vyhnán byl, dav sklamán výhost všemu, poušť před sebou zřel a Smrt všeho cíl, přistoupil Anděl k němu:
„Sny ráje, štěstí, blaha sladký chtíč, vše propadlo již zmaru, vstaň, synu prachu! Nesu tobě rýč, buď vděčen mému daru!
Jej v svalnatou dlaň chyť, do země vnoř, nechť pot se snoubí skráním, ty z toho potu nový ráj si stvoř – a bude požehnáním!
Ryj, stále ryj jak výčitky tvé červ, ryj v žáru, na úsvitě, chvěj napjatou se strunou každý nerv – však jitro pozdraví tě!
Před tebou jednou vstane plný klas, tvou krví, potem sycen, a v jeho stínu najdeš ráj svůj zas, jenž před tebou dnes zřícen...“
V ráz Anděl odlet’. Adam v ruce rýč jak podivnou věc vážil, ten zbyl mu z všeho, po čem jeho chtíč kdys vzpjal se, letěl, snažil.
Jej v rudu vryl a bolestně si vzdych’, a vzdychl kolikráte, než v temné lůno rozvlněných lích vrh’ první zrno zlaté.
A pravdu Anděl vzpomněl si naň, děl. Když osud ráj mu zničil, jak zázrak první klas mu vypučel, jenž z potu jeho vzklíčil.
Za prvním legie jich bezčetné, vln mořských soupeřové, pták staví se tu, včela přilétne a denně divy nové...
Ó starý Adame! Jak olbřím snů teď stojíš před mým zrakem, jak ty já ztratil ráj, mých příštích dnů řad smrtí kryt a mrakem.
Jak tobě, mně též za úděl dán rýč. Můj nazývá se péro. To vladař můj i kat, já jeho míč v snů spory i v tuch šero.
Vše za mnou. Sladký ráj všech illusí, co z mlh a duh je stkáno; v dny příští, bezbarvé zřím bez hrůzy, buď péro požehnáno!
Ty věrné zůstaneš, ty neselžeš, jak rýč v zem, tak ty v ňadro, – ať krvácím – se v hloubku zaryješ, až ve myšlenky jádro.
A vzroste klas, jej zřím, jak šelestí nad hlavou v mých dum sporu, buď bole zdráv, buď zdrávo neštěstí! Já za vámi zřím zoru.
A sklamán tady vším, jak Adam rýč já tebe, péro, zvedám. Sny štěstí, lásky iluse jsou pryč, mír v stínu klasů hledám.
Snad potom Eva má, zdroj žalů všech, jež v hloubi ryjí temně, v stín stohů mých v polední slunce žeh si ráda sedne ke mně...
Cookies on Poetry Cove