V kolébce mraků den se vzbouzí líný,
mha vstává z niv a údolím se plouží,
nad rybník, jenž se v nekonečno dlouží,
se táhne jako bílé musseliny.
Ve vodě tkvějí černých stromů stíny,
list nehne se, ni vánek nezakrouží,
i leknín oko zavírá, snad touží
po měsíci, jejž zakryl oblak siný.
Řas vodních směs nad vlny ční a časem
hne sebou tiše v snění, jakby vlasem
vil propletena byla, jež spí u dna.
Den ještě váhá; v tom srp slunce bleskne,
však zmizí v mlze jako hvězda bludná,
a zas ten šer, a zas to ticho teskné.