Na vlhké trávě, těžce porosené,
kde kupilo se listí větrem sváté
v nach žíhané a tmavě rezovaté,
šperk slední podjeseně zamyšlené,
jsem růži viděl, poupě otevřené,
do svadlých listů těsné vazby jaté
se smálo a sny všecky jara zlaté
s ním vzbouzely se v duši roztoužené.
Ó poupě, jak jsi dojemné a svěží!
tím krasší, že smrt na všem kolem leží,
čím více listí z holých větví sněží!
Z tvé koruny se taká vůně zvedá,
že duch v ní vůni všech tvých sester hledá
a na zimu to ani myslit nedá!