Rubíny hoří v diademu
kol vlasů tvých ve hvězdném lemu,
i myslím, když zrak vzhledne k nim,
že bol tam zasel hložím svým
tu krev, kterou vzal srdci tvému.
A retu mému palčivému,
a dlouhým postem zemdlenému
rtů nachem kynou vábivým
rubíny.
A věren ráji ztracenému,
bych ulevit moh’ trudu svému,
do písní věkům budoucím
já zasazuji v zlata rým
vlastního srdce – ó věř jemu! –
rubíny!