Cit, oasu s nímž Arab opouští,
se blíží rychlým krokem k srdci mému,
v dál rozhlížím se světa na poušti,
jak měl bych teď se odříkati všemu.
Těch dvanáct dnů zde v svěží oase,
toť bylo hodin dvanáct úderů,
zvučících rájem žití přes hráze,
toť jedna sláva z jitra k večeru.
Až příliš mnoho štěstí, přebytkem
že stává se mi všecko sladkým snem.