V té těžké pouti svojí na Golgotu
když Spasitel pod kříže klesal tíží,
zřel Veroniku, jak se s rouchem blíží...
Před smrtí mírná výzva ku životu!
Než padnul, ještě přemoh v sobě hmotu;
hle, v roucho chladicí tvář svatou hříží,
až její odluka jak hustou mříží
plá tkanivem přes krve sled i potu.
Ó poesie, v čistý háv tvůj bílý,
kdo klesáme pod tíží Idealu,
pot s krví rádi pohřbíme i vzlyky,
ať ztracen dobou, která kolem šílí,
líp obraz náš tkví v tobě než vryt v skálu,
ty, věčně svaté roucho Veroniky!