Teď jako Milton jest,
má duši plnou hvězd,
však před sebou jen mrak
zří oslepený zrak,
zří všecko, kterak žil,
jak šil a šil a šil,
jak čet’ a čet’ a čet’,
až oslep’ na posled,
jak z tůně těchto běd
za ženou, děckem, v zoufalosti hléd’.
A oko v prázdno civí,
však svět se nepodiví,
co jemu ston a vzlyk?
Svět dávno tomu zvyk’.
Laur vtkne mu v skráň
v uznání daň, –
však prázdna posud slepce natažená dlaň!