Pan rytíř Titurel
v les černý jednou jel,
co chtěl, nevěděl ani,
a tmou jak hvozdu spěl
pan rytíř Titurel,
tu uzřel bílou lani.
A jak tu lani zřel
pan rytíř Titurel,
kuš sňal a střelil lani,
šíp do čela jí vjel,
tam zlatý kříž se skvěl,
laň běžela dál strání.
Pan rytíř Titurel
za divnou laní hřměl
tmou, nocí bez ustání,
a lesem, jenž se tměl,
kříž, zlatý blesk, se chvěl
na čele bílé lani.
Na čele pot již měl
pan rytíř Titurel
tou honbou za tou laní,
a les když proletěl,
do mechu schvácen sjel
a vzdychl jen: Má paní!