Se sličnou Iseult Tristam jel. Kol moře
jak démantový štít do dálky plálo,
v rej delfínů sta zlatých jisker hrálo,
v milenců srdcích táhla růžná zoře.
Děl Tristam: „Kéž tak bez trudu a hoře
by věčné jaro, drahá, nám se smálo!“
A sotva řek’ to, zázrakem se stalo:
Loď pevně stála dálném ve prostoře.
Tam Tristam Iseult věčně obejímá,
a Iseult smavá stejnou krásou září,
a moře zpívá, plá a tiše dřímá.
Co dál se stalo s nimi, kronikáři
si vymyslili. Oba tam dnes v moři
se věčnou láskou zpíjí v blaha moři.