Ondy ořech dutý za masku jsem vzal, v krunýř jeho žlutý dírky vyvrtal.
Dírky pro dvě oči, v dutinu jsem vlez’ a skryt ve klokočí zíral v dálný les.
Fantastické, dálné volné průhledy kynuly tu v kalné oči nezvedy.
Nikým neviděný všecko viděl jsem, jak před zjevem ženy divadlem je zem.
Moh’ to roháč říci, za družkou jenž spěl, v doubí stříbrolící kde kvet’ jitrocel.
Vever o tom věděl v šeři borovic, veverce jenž hleděl stříknout zrnka v líc.
Srn, jenž odhodlaně k potoku se bral, kam pít chodí laně, jak jen měsíc vzplál.
A pták na to věří, žluna, kos i drozd, dí to jejich peří, rozsypané v hvozd.
Doupnák, ten tím kvílí v stínu vlhkých skal, echo, to tím šílí a zní dál a dál.
Ach, před ženy zjevem zem je divadlem, vše se stává zpěvem a zpěv polibkem!
Vše se mění divem – než se naděješ, vše hrá v plesu živém i nadějí též!
Nad vším čarným prutem mávne illuse, žár vzplá v kmenu dutém, staré haluze
šumí, šepcí, dýší jako v mládí zas, chví se láskou v tiši květy sedmikrás!
Všady vládne láska, jen se neptej kde? Každá její maska vítána je zde!
V ořech skryt jsem viděl – zázrak čarovný, – zač bych dřív se styděl u své královny.
V starých buků stínu jako v pohádce měla na svém klínu – hlavu ušatce.
Šimraje mu šíji, uši líbala, v lásky poesii níž se shýbala.
A ty uši stále rostly a jich stín na holé stál skále i pad’ v lesa klín.
A když král sem přišel a zřel obraz ten, polibků zvuk slyšel, stanul udiven.
Slyšel povzdech, mnohý něhy sladký ston; uší stín – to rohy, měl je – Oberon!
Cookies on Poetry Cove