Bylo jednou srdce ryzí,
zní to jak pohádkou,
dumy své proč lehkou přízí,
proč se míhá namátkou?
Každý z toho srdce žil,
z něho sílu, svěžest pil,
bože, kde já při tom byl?
Zlaté srdce, zlaté srdce,
s tužbou pro vše přesladkou!
O všem snilo, všemu bilo
toto zlaté srdce vstříc,
celý svět kol rozjasnilo
z očí vlídných zřítelnic.
Kdo jen o tom srdci slech’,
šel si vzíti kousek vspěch,
rubín ten, ten rosu v mech,
zlaté srdce, zlaté srdce,
plálo’s, hřálo’s v atomech!
Purpurem svým, srdce zlaté,
krmilo jsi celý svět,
i ty zmije jedovaté
i ten zvadlý u cest květ.
Samo sebe trýznilo,
věčnou touhou žíznilo,
jak zvon v prázdno vyznilo...
zlaté srdce, zlaté srdce,
bylo’s lásky amulet!
Kdo tě zvedne z prachu nyní
zneuznané, zdeptané?
Večer jde, noc všecko stíní,
jak jsi malý, titáne!
Srdce mdlé, ó, stav již chvat,
ušlapané nastokrát,
zmlkni již, víc nechtěj vzplát,
zlaté srdce, zlaté srdce,
v démanty hvězd jdi již spát!