Svůj celý život dlouhý
o velkém štěstí snil,
co marné vzplálo touhy,
jen pro to štěstí žil!
Kdys mládí na úsvitě
on hrdě sobě řek’,
být čistým vždy jak dítě
přes všeho zlost i vztek.
Od rtů si odtrhnouti
všech plesů každou číš,
a čist jít další poutí,
být svému štěstí blíž.
A míjela tak léta,
jak mraky nebem jdou,
co snah, tuch v duši zkvétá
mu hudbou zázračnou!
Však potlačil on všecky,
ať slují jakkoli,
ať žena, úsměv dětský,
to všecko nebolí.
Chtěl v čistém vítat hávu
to velké štěstí své,
a neměl, kam klást hlavu
v té bouři zuřivé.
A přečkal vše – teď kloní
nad azaleje sníh
skráň mdlou – cos v duši zvoní,
než těcha – spíš teď smích.
„Je tvoje žití prázdné
jak tento bílý květ,
co ze všeho máš, blázne?
Zde stojíš snící kmet!
Je pozdě! Spat jdi! – Síly
již nemáš, ve hrob spěš,
kde jiní blaho pili,
tam s prázdnem odejdeš!“
A sní – a slza vroucí
se vkrádá jemu v líc,
své srdce slyší tlouci
a každý tluk dí: Nic!
V tom s bílé azaleje
v dlaň schví se jemu list.
To velké štěstí zde je!
Co více chceš? Jsi čist
tak jako já, jsi čist!