Milý bože! Staří, mladí
za moderním všecko pádí,
udře se a udýchá.
Co je básník staré školy?
V jeho knihách samé moly,
ptáče to, jež pelichá.
Váhá chvíli a sám neví,
má-li též se svými zpěvy
trudit se v ten shon a spěch;
staré víno ideálů,
které brzy zkysne v žalu,
nalívati v nový měch.
Co tak váhá, mladí hoši
nesou tady v plném koši
zázračný svůj rybolov.
Nahlédne blíž v jejich vrši,
odkud to jak zlato srší,
málo vlny, mnoho slov.
V spoustě kalu, rmutu, špíny
zamazaná bez příčiny
stkví se rybka – ideal!
Sáhne po své staré síti,
píše zas jen, jak to cítí,
a svět – ten se točí dál.