Dva mniši žili v klášteře
ve samotě a důvěře.
Tak lety k sobě přilnuli,
že od sebe se nehnuli.
Byl první vzruch a var a čin
a druhý duma, dým a stín.
Prvnímu sotva stačil svět,
byl druhý mroucí hrobu květ.
Tak byli ve všem protivy,
ten dumný a ten zářivý!
Když první setřás' s víček sen,
děl: „Bohu dík! Zas nový den!
Zas k nové práci síla, vzruch
a za vším láska, za vším Bůh!“
Děl druhý: „Nové břímě zas,
jež nést mám hrobu na pospas.“
Děl první: „Co lze lásky dát!“
Děl druhý: „Co jí pochovat!“
Ač nesouhlas v nich zjevný byl,
přec druhu druh byl drah a mil.
Již v světě nepůjde to líp!
Děl první: „Svět je Boha vtip!“
„Máš pravdu, hůř to bude jen,“
děl druhý: „Svět jen Boha sten.“
Tak žili, oba protivy,
až oba byli – šediví.
A oba stáli nad rakví,
v tvář sobě řekli: „Kdo pak ví?“
Kdo pravdu měl? Snad oba v blud
ten schvátil žití shon a trud.
Děl první, v jasu obličej,
„Já aspoň sladce žil jsem jej.
Ty trudil jsi se celý věk,
cíl stejný máme: slaboch, rek.
Však to ti řeknu naposled,
že nebude již jiný svět.
Co dá i bere, mužně nést:
jen v tom je poklid věčných hvězd.“