I viděl bílou bluzu,
na zemi ležela,
pocítil v srdci hrůzu,
jak roucho anděla
by do prachu to sjelo –
a tiskl skráň i čelo...
že jsi to nezřela!
A zvedl bílou bluzu,
ji tisknul na svůj ret,
přes všecku pekel hrůzu
by anděla strh’ zpět
i z prachu v náruč svoji,
by zajásal: „Jsi mojí!
Mně vždy jsi čistý květ!“