Však vidím, že jsi zaspal přec,
když kol šla Vesna snivá,
neb v srdce tvého prázdnou klec
se nyní jeseň dívá.
Tys nechyt’ ptáka, kolem lít’
a zpíval kouzlaplně:
Jak luzný modrých očí svit
na ňader bílých vlně!
Jak hebký vlas a sladká šíj
a ústa řeřáb zralý,
číš plesu tělo, jež dí: Pij,
nech blaho zrak ti zkalí!
Jak útlý pás a nožky vděk
sladkými tančí rhytmy,
a ona celá paprslek,
jenž pad’ v života přítmí!
Tys neviděl, tys neslyšel,
a uletělo ptáče,
a v srdce tvoje vpadl žel,
a duše, duše – pláče!