Romance.

Do svaté země rytíř jel, a cestou mdlý i válkou v zpomínkách smutných rozhlížel se truchlou pouště dálkou;

a nikde stín a nikde proud, u nějž by mohl spočinout, a slunce stále pálí. I ztratil voj a druhy své,

snad juž se cíle mine: – aj hle, tu v poušti palčivé vstříc palma jemu kyne; a kde se oas usmívá,

tam krásná dívka spočívá, zda bdí anebo dřímá? A zda to pravda čili sen, sám rytíř neví ani,

a jak v pohádce okouzlen se toužebně k ní sklání; i zří těch očí modrojas, i ňader vlnu, zlatý vlas,

a v srdci cítí ránu. A sedne si k ní do trávy a dlouho mluví tiše, až na konci té rozpravy

mu srdce blahem dýše. „Ó buď mé pouti odkazem, tvé srdce – to má svatá zem, dost zápasu a boje!“

A již svolila na polo a již se k němu sklání, an mnich tu kráčí okolo na pouti palnou plání;

„Ave“ mu vázne na rtech mdlých a ve bohatých krůpějích pot s čela jemu splývá. „Ó svatý muži, pospěš k nám,

zde kratší cesta k nebi, a pomoci tvé víc než tam je tady zapotřebí. Dej mdlému tělu oddechu

a srdcím lásky potěchu a sňatku požehnání.“ A rytířovi po boku mnich used’ v loubí stinném,

ten vyndal pohár z tlumoku a naplnil ho vínem. „Snad žár těch zlatých rubínů ti šlehne v duše hlubinu

a mladost vrátí tobě!“ A s radostí mnich pohár zved’, jenž v slunci planul zlatem, a vyprázdnil ho na dno hned

a v rozchvění děl svatém: „Líp chutná mok ten granátný než růženec můj posvátný, nuž ještě číši jednu!“

Pak ruce ku modlitbě vzpjal, snoubenci před ním klečí, slib jejich křížem požehnal i církve svatou řečí.

A rytíř děvě v náruč kles’, a v srdcích obou jeden ples – ó blahá chvíle štěstí! Jak ptáče k jihu letící

spěl pěvec pouště žárem; on ještě k této trojici sem scházel s písní darem. Hle, laur mu skráně ovijí,

vlas volně splývá po šiji a ruka lyru třímá. A vesel rytíř zajásá: „Což dnes mi přeje nebe!

ty’s pravá sňatku okrasa, sám bůh mi poslal tebe; aj, vínem pohár naplním, kéž zlatem jeho rozvlním

tvé struny k jaré písni!“ A pěvec v struny udeří a k tonům svůj hlas druží; tak v modro skřivan zaměří,

tak slavík zpívá růži, tak bouří v skalách bystřice, tak víly v svitu měsíce rej na pažitě vedou.

A ku čarovné písni té i každý kámen zvučí; hle, zřídlo v trávě ukryté, a kolem květy pučí,

a rytíř v lásky roznětí svou ženu tiskne v objetí a mnich si hledí číše. Ó luzné tonů proudění,

všech srdce plno blaha, a pěvec v svatém nadšení vždy bouřněj v struny sahá. V tom zástup jezdců přicválá,

a radost jejich nemalá, že svého pána našli. „Dost zápasu a rozbroje!“ – ten k družině děl svojí –

„já dobyl kořist bez boje, v ní ctěte ženu moji! Teď na vždy doma zůstanem, mnich bude naším kaplanem

a pěvec hostem vzácným.“ I zajásal tu jezdců sbor; dost ran i boje měli, a chutě v stíny rodných hor

na bystrých ořích spěli, a v dlouhou cestu svatební jim zlatá struna pěvce zní jak hymnus věčné lásky.

A k domovu když přišel voj, tu k mnichu pěvec pravil: „Ó kéž by jenom každý boj se touto cestou spravil,

tu by od vrahů a jich zlob se svatou zemí Kristův hrob byl osvobozen brzy!“