Zníš jako hudba tichá
z milenců šťastných úst,
Máj věru sám to dýchá,
vše cítím plát a růst.
Zníš jak fanfáry slávy,
když hlásáš dědů zvěst;
ba v tobě s všemi právy
vlast mrtvá živa jest.
Zníš našich hvozdů echy,
zníš plesem našich luk,
hřmíš bouří, úpíš vzdechy,
jsi našich srdcí tluk!
Však nejdivějším stonem,
jenž sahá k srdci až,
ty poplašným zníš zvonem,
jak stará Chodská stráž.
Že vzlyk ten letí světem,
vše spáče zburcovat:
když drahým našim dětem
vrah tebe chce z úst rvát!