Jde Vesna krajem, dívka usmívavá,
kde jaký vidí keř, se k němu shýbá,
tak střemše, hlohu, čilimníku, tráva
kol kterých bují, první květy vlíbá.
Ó nediv se, že umí to tak skočně,
vždyť stejně dělá to a každoročně;
my sotva jednou kvetem’ v celém žití,
jak můžem’ v lásce dovední tak býti?