Svit žlutavý se rozlil po obzoru
a každá vlna zdála se růst v horu;
já zřel, jak sady pomalu se prázdní,
i hudebníci odešli juž z lázní
a pusto kol, jen vítr zalkal časem
na vlnách v dálce táhlým, ostrým hlasem:
teď jakby někdo k vraždě nůž si brousil,
teď jakby po tmě obět svou juž rdousil.
A město bylo dál a moře bližší
a mraky nad ním tmavší vždy a nižší;
před tváří nebes já jsem pouze zůstal
a díval se, stín noci kterak vzrůstal
a moře, idyllou v dne osvětlení
jež smálo se, jak na drama se mění,
a cítil jsem, to jeho život nový.
A přede mnou se zvedly všecky rovy,
jež ono tají v bezedném svém lůně,
a já jsem cítil, čím ta vlna stůně,
jak den jest pouze smavou maskou moře,
jak moři zbude noc a duši hoře.