Takto mohl Svatopluk mluvit k synům,
takto mohl před smrtí velký Jiří
vlastní krve nedbaje hovořiti,
národ jen v srdci.
Kdo smí říci: Malá že doba naše,
po těch slovech dějinných desek hodných,
po tom skutku nezištné velikosti,
antické síly?
Řádky těmi hodnými v sněžném Paru
zlatem rydlo aby je neslo věkům,
v Akropoli heroů nad Vltavou
k posile vnuků;
řádky těmi, které by zníti měly
v ulic vřavu do shonu všedních bojů,
Caput regni omšenou skráň kde vznáší
před věžmi Týna,
důkaz podán. Ideal věčně žije,
láska žije k otčině, žije víra,
s nimi vše, co za boje krušné věků
potomkům stojí.
Hrdý palác s poslední chatou českou
denně čti ji modlitbou otec synům,
čti je znova, života tep z nich čerpej,
vědomí síly.
Snahy rozlet, plameny ryzí lásky,
kterou Velký vroucího otce slova
věrně splnil závětí touto slavně:
vítězit pomoh’!