RESIGNACE.

O mladé srdce tvé jak vonná růže bylo, s níž hrají andělé, a půvab nebeský, o němž jen srdce snilo, ti trůnil na čele!

Tvůj hovor sladký byl jak skalný pramen v lese, jenž teče do mechu, kol něhož v prozpěvu jen ptáče zakmitne se a motýl v pospěchu.

Tvé oko čarovné tak rovno večernici, když vzejde nad strání, a ňader tvojich ston zvuk zvonu při měsíci, když zvoní klekání.

A celá duše tvá jasmínu vůně snivá, jenž dýše z poupěte, a celá bytosť tvá tak jemná, čarotklivá, jak snění dítěte!

Tak plál mi obraz tvůj života tmou a steskem, a já žil v doufání, že opojím se zas tvých očí čaroleskem – však, jaké shledání!

Ó jestli jaký klam kdy překvapil mne v žití, já nesl všecko rád, teď ale plakal bych, když zřím, i v tomto kvítí že ukrýval se had!

Ó jestli jaký bol se v strunách mojich skrýval, teď jenom hněv a smích, ať bouří divoce tak jako jarní příval a zaburácí v nich!

Ó hněv, posvátný hněv, že zničen hlodem zmije nejdražší nebe skvost, že vyloupiti chrám, nechť sám bůh v něm se kryje, jest člověk drzý dost.

A smích, divoký smích, že člověk v noc se vrhá, než se mu rozední, že staví sobě dům, když břeh se pod ním trhá a naděj poslední.

Teď růži nevěřím, když kvete v kráse jara, květ její pro mne svad’; teď hvězdě nevěřím, když na blankytu hárá, teď vidím její pád;

teď očím nevěřím, ni kráse vábných lící, smrt usmívá se tam; teď vzdechům nevěřím, polibkům při měsíci, ni sladkým přísahám.–

Teď pusta duše tvá, jak v půlnoci sad tmavý, jak posečený luh, chrám snící v rozvalech o dobách dávné slávy, kdy trůníval v něm bůh;

kdy zbožných poutníků zástupy nesečtěné snívali v jeho zděch – teď býlí divoké ční na zdi rozbořené a na oltářích mech.

V rozpadlé zvonici teď bouře drsným hlasem se zvonů dotýká, však někdo pamětliv přec navštíví ho časem – to duch jest básníka!

Ten v rumech omšených, ten v pustém po zdích býlí a větrů bouření přec poklad nalezne, jejž předkové tu skryli, tož jiskru nadšení!

V zčernalých obrazech on najde kouzlo ráje a stopy svatých run, a minulosti lesk i nynější bol taje v souzvuku jeho strun.

Tak, mrtvá hvězdo má! v života vlnobití jíž úsvit záhy splál, přec půvab duše tvé mou píseň k žalu vznítí, byť srdce nerozhřál!

Tak člověk také pad’ – a bůh jej vyhnal z ráje, však ponechal mu zem; mé srdce zamčeno – můj soucit v zpěvu taje, nuž na věky žij v něm!