Má duše! Když nám nebem přáno spolu
nést povinnosti jho ve stejném kruhu,
vše počteno buď tobě na zásluhu,
vše tobě k radosti, co mně je k bolu!
Pot mému čelu, tvému aureolu!
v mé sny klid zvěře, v tvoje ráje duhu!
Tak spjati oba k povinnosti pluhu
chléb lásky u téhož jíst budem stolu.
A řeknem: „Přec to bylo velké štěstí,
že vůbec našli jsme se, hvězdy bludné,
tou nekonečnou poutí k ideálu.
A vrata osudu když rozbít pěstí
nám nemožno na cestě málo schůdné:
tož v lásce aspoň buďme celí v málu.“