Žel, těžko je mi psáti
v ty němé blány dál,
vždyť vše, co moh’ jsem dáti,
jsem již dal.
Jdu neslyšen a tichý
svou cestou napořád,
vím, za cizí jsem hříchy
hlavu klad.
A nežádám již více,
leč pouze klid a klid
a k slunci zřítelnice
obrátit.
Jen „pokoj! pokoj!“ volám,
a věru nechci víc.
Jen kráse neodolám –
vše mi nic!
A spadne-li kdy za mnou
uznání vroucí list,
tu hru oželím klamnou,
tím jsem jist.