Ze světa až půjdu kdys,
na věčnosti temný mys,
tam se ztratím – co tu zbude?
Bledá tvář a klidný rys.
Chvilku promluví on k vám,
k tomu, kdo tu kráčí sám,
že již nevím, co mne hnětlo,
vše již zapomněno mám.
Tvář ta neřekne mu víc,
leda snad: tuch na tisíc
nadějí a snů zde hřmělo,
celé světy! – dnes již nic.
Poutníku, kdo přijdeš sem,
naučení to si vem’:
Vrchol moudrosti zde tvář jest
obepjata věčným snem.