Ba jistě okouzlena je
ta skřínka ebenová,
jež lásky mojí tajemství
po dlouhá leta chová.
Jak často chtěl jsem spáliti
ty zbytky dávných časů,
ty listy její sežloutlé,
tu kadeř jejích vlasů.
Však sotva ruka chvějící
tu skřínku otevírá,
můj vlhne zrak – a starý bol
mé choré srdce svírá.
A listů jejích písmeny
ve barvách duhy plají
a známé oči ve slzách
se na mne usmívají.
A její vlasy perlami
se zdají protkávané,
ba i to kvítí uvadlé
zas živým leskem plane.
A neznámý a tajný šum
kolem mne lká a kvílí:
„Ó zadrž, muži bezcitný,
co my jsme zavinily?
Ó proč jejími slzami
tvé srdce neroztálo,
proč lhostejně jsi ubil sám,
co ohněm nebes plálo?
Proč sám jsi strhal v přepychu
si věnce s bledých skrání? –
Tys bídný tak, že mučí tě
i pouhé vzpomínání!“ –
A tento pláč a tento šum
až v srdce mé doznívá
a v těžkých slzách bolesti
na staré listy splývá.
A vidím nachem červánků
svou mladosť ozářenou...
a mlčky opět zavírám
skříň lásky okouzlenou.