Kraj byl jako velká kniha, v které možno jasně číst,
hladká skála zavírala poslední té knihy list,
přímé čáry polních mezí, šikmé čáry borků výš,
a nad vším se azur klenul, vyhloubená, bezdná číš.
Mně se zdálo, tímto krajem že jsem jediný sám šel,
čet’, jak usmíval se jasem, mráčků přeletem se tměl,
čet’, co v ony líchy polí, v lesy, skály psal tam čas
od kořenů černých v zemi výš až v nebes modrojas.
A já utrh’ kvítek svlačce, bílý tak a čistý byl,
a já z něho prostou jeho, sladkou, milou vůni pil,
jak by duší země byla a ten svlačec země rtem,
a já na tom retu visel, na rtu matky, blah a něm.
A s tím svlačcem na svém retu, jak jsem kraj ten procházel,
začal hlavou znít mi refrain, vracel se a stále zněl,
jako na stuhu když dítě korálky si navěší:
Pojď a podej pohár ticha v mlází mi a ořeší!