Tou dlouhou, těžkou cestou za uměním
tak mnohé v duši klíčilo a zrálo,
však v pevný tvar se pouze leccos vtkalo
a větší díl jen pouhým zůstal sněním.
Jen myšlénkou, nápadem okamžitým,
jak blesk, jenž projede dál noční, tmavou;
tak tisíc snů a plánů spělo hlavou
tím žitím vnitřním, událostmi sytým.
To zapadlo vše dávno. Náhle pozdě
při čtení mladších cosi tebe zdraví.
Tvůj starý cit a sen ti: Postůj! praví,
při každém kroku jest jich hub jak v hvozdě.
Jsou v jiném tvaru, jinou řeč si předou,
však v jádru vidíš, staří jsou to známí,
sny, snahy, touhy, které byly s námi,
zas novou generaci k hrobu vedou.
Tu jasně cítíš i cos nevyslovil:
Nic neztratí se z myšlénkové dílny,
žár v citů výhni plane stejně silný,
a perel v moři dost, by vnuk je lovil.
A nelituješ opomnění, ztráty,
vše vysloví se, vyhrání a stvoří,
rád tříští v posled splyneš v tomto moři,
k dnu nepaměti v mír a pokoj svatý.