Kdo kolosem byl v myšlenkovém světu,
skráň tajil v hvězdách, nohy v moři květů,
a vryl se v děje písmem, které září,
tím hlouběj klesá svoji peruť chýle
ve očích davu, v prvotní když síle
jej nemůž’ více udržeti stáří.
Pak luza otráví mu den i snění.
My věděli to, že tak velkým není,
jak zdál se v prvním rozletu svém kdysi.
Sem s provazy a s podstavce s ním dolů!
V prach zašlapejte jeho aureolu,
ať smích mu v zpěv a v pohár žluč se mísí!
Byl velkým jednou a je malým v mžiku! –
Ó huronská to radost trpaslíků! –
Nám roven, pouze o palec je vyšší,
ten odpustíme! Velkým byl v svém mládí,
teď kmet je dětinský! – Ten sykot hadí
neznámý kdosi ukryt v stínu slyší.
Soud budoucna to; v arenu ten vstoupí,
jak Samson zvrtne lidské zvěsti sloupy
a pohřbí směšné závistníky v trosky;
a z rumů nad změť zvedá roven hoře,
již skrze mračen tříšť oblévá zoře,
se velduch zas, na skráni paprsk božský.