Ty zvyklá hymnám Sapfy, Bacchylida,
čím tobě svět zde mystický a cizí,
čím tobě Madon hvězdotkané řízy,
strom poznání, jejž vina a trest hlídá?
Slyš, v chóru zpěv – a jiný s ním se střídá!
Smrť v lánu světa velkou žeň svou sklízí,
jsme děti viny, pádu, zla a hlízy,
my řeknem život – prach nám odpovídá!
Ó Taygetu vy srázné, skalné tesy,
ó žití rozkypělé po vesmíru,
čím vám ta řada bledých mučedníků?
Ó laury, růže, závody a plesy,
kdy člověk v sebe ještě choval víru,
jak nepět vám zpěv jásotu a díků?!