Konečně! Volný jsem,
pryč z města ruchu,
jak sobě oddechnu
ve volném vzduchu!
Z rána jsem dříve vstal
než sekáč s kosou,
nivou se k lesu bral
sperlenou rosou.
A juž mne přivítal
starý hvozd dumný.
Jaké to hlaholy,
jaký ples šumný!
Bože, ty zázraky
světla a stínu!
na hlohu, na bříze,
na planém kmínu!
Kukačku z blízka slyš,
doupnáka z dáli,
jahodím kvete dol,
diviznou skály!
Ukrytý olším zdroj
šumí a zpívá,
motýlů a much roj
v zlatý vzduch splývá.
Náhle krok zastaven
travou je hebkou,
u cesty mrtvý hoch
s rozbitou lebkou.
Střelil se do spánku,
v krvi tu leží;
potřísněn mechu kol
koberec svěží.
Bože můj, co jej as
přimělo k tomu?
Leží tu, jakby spal
ve stínu stromů.
Kdyby jen nebylo
té díry v hlavě
a těch rtů zmodralých,
té krve v trávě,
řekl bys, on je živ,
zdřímnul jen tady;
vždyť je tak spanilý,
vždyť je tak mladý!
Zatím vše okolo
v slunci se leskne
i ústí vražedné
té zbraně bleskné.
Skály žhnou v polibcích
světla a jasu,
v štěstí bys věřil rád,
jak věříš v krásu.
Šumí zdroj, zpívá pták,
v nach plá houšť šerá,
hvozd hučí z hluboka
dnes jako včera...