Jak den po dnu ti mizí,
cos je ti více cizí,
cos je ti více bližší
a to tvou touhu ztiší.
To cizí vzdaluje se
tak jako kroky v lese,
jak mhy, když jitro vstává,
a noc práv svých se vzdává.
To bližší blíže kyne,
kol duše tvé se vine
jak z trávy dech a vůně,
jak leknín z černé tůně.
Týž svět ti kyne kolem,
naň včera zřel’s jen s bolem,
dnes díváš se naň klidně,
ba soucitně a vlídně.
To tím, co duši cizí,
že víc a více mizí,
a to jen, co ji ztiší,
že bližší jest a bližší!
Ty, jenž čteš tyto řádky,
mír v sobě máš-li sladký,
pak netřeba ti jména,
jež zde jsou utajena,
pro cizí to, jež mizí...
Tvá duše zná to ryzí,
zná rovněž to, co bližší,
jež v posled všecko ztiší.