V duši rána hluboká
zeje, zeje, zeje, zeje,
dělá ze mne otroka,
každým jitrem hloub se reje.
Není léku proti ní,
pálí, pálí, pálí, pálí,
jas mé duše zastíní,
radosti zdroj každý zkalí.
Novým štěstí pokusem
jen se hlouběj jitří vždycky.
Co víc mohu? V bolu jsem
tichý již i apatický.
Ať mne zcela zahrne
mořem velká beznaděje,
budiž – duch již netrne,
rána zeje, zeje, zeje...