Co kdo z nás trpěl, jeho bytost tvoří,
co z radosti bral, všecko oprchává.
Ta prchavá dnů dcera vzplá a shoří
a bolest zbude v posled, truska žhavá,
však v bolesti té žije dál, co’s prožil,
jen bolestí jsi bohatství své zmnožil.
Kde jsou ty milé, krásné ženské hlavy,
s kterými plesal’s? V srdce jen se vryly
ty, kterých pláč jsi poznal usedavý,
a s nimiž trpěl’s, ty jen vskutku žily.
Fantomy druhé, zlatotkané stíny
se mihly jen a padly do hlubiny.
Vždy k tomu jen, co vytrpěl, se vrací
duch naposledy, to jedině trvá,
a Smrt, až života kmen tobě sklácí,
v něm platit bude jen ta známka prvá,
již prvním kruhem vyrylo tam žití,
neb radost přejde, bolest však se cítí.