Váš přísný zpěv mne znavil,
neb vy jste zapomněli,
co Horac o verších pravil,
že sladké by být měly.
Jeť pravda hořké jádro,
ji ztěží člověk snese,
jeť sladší dívčí ňádro,
když toužně k slunci dme se.
A poesie lítá,
o berli věda chodí,
motýle ona chytá,
ta za raky se brodí.
Ký div, že často mloka
vytáhne v úžas světu,
co píseň lehkoboká
hřmí v hvězdách kol a květu.
Morálka, jež „ne“ říká,
to šněrovačka těsná,
ji poesie svlíká
jak dívka, když jde Vesna.
Po čem se věda neptá,
to písni stačí právě
i to, co Satyr šeptá
ku Nymfy skloněn hlavě;
čím hučí v luhu zřídla,
čím pučí v rose kvítí,
čím zvučí šidel křídla
nad leknínovou sítí,
čím včela na úl ťuká
a srdce na živůtek,
čím žert vzplá v mysli Puka,
a v Titanii smutek,
čím luny svit se loudí
po vřesu, po kapradí,
co milencům, jenž bloudí,
jen políbení zradí:
To všecko píseň stihne,
zví všecko v letu hbitém,
co vajíček se lihne
ve hnízdě sukem skrytém.
A proto s rmutem dolů
i s prachem vědecké plísně,
nechť třeba kvílí v bolu,
vždy sladké buďte písně!