Aequam servare... říkávali staří.
Tak lehko tomu, kdo si used’ v sítí,
píšťalky řezat, vlastní trud se cítí,
však cizí chápat – komu se to zdaří?
Lze klidně vlků naslouchati vytí,
když chata dobře zamčena, když září
nad stolem lampa a když čaj se vaří
a v stínu družná ruka ruku chytí.
Však prázdně deklamovat o soucitu,
je směšné a tak příliš zastaralé;
jen skutky platí, cit i slovo vyzní...
Ten první svit, jenž na Alpském plá štítu
a pak se šine níž od skály k skále,
kdes v pláni chodci může býti trýzní.