Táhni klidně líchu svou,
jak to tichý vůl ten dělá,
nepolekán bouří zlou,
nepostrašen potem čela.
Moudrost celá
jest, jít klidně dnem i tmou.
Tak bylo a bude,
tady jak všude
mozek vře, tryská,
radost si výská,
srdce si stýská,
cos v dálce vždy mizí
a jenom cizí
z všeho kdos získá.
Na levo ni na pravo
ohlížet se, ztráta času,
jasno-li či mlhavo,
dále jdi a hledej krásu,
kotvu, spásu,
orle jako ponravo!
Cos z všeho zbude,
dědictví chudé,
verše a slova,
hříčka snad nová,
maska, kam schová
se cit, jenž zraněn,
zkad vysmán, zhaněn,
meč nový si sková.
A když padneš před cílem
neskončiv svou epopeji,
nejsou špatným podílem
verše, jež se nevypějí,
věř, dál znějí
dokončeným nad dílem!
Z tvé krve rudé
něco vždy zbude,
všecko se sváží,
co se jen snaží,
k výši co baží,
všecko se splatí;
co se tu zhatí,
nejvíc pak blaží.