Rád věděl bych, která to z písní bude,
jež na rty lidstva přejde s retů mých,
po také práci dědictví jen chudé,
jak hustým pralesem by pták se mih’.
Do všední snahy, klopotu a shonu
jak harfy andělské by povzdech pad’,
trám spasný tomu, který volá „tonu“!
zdroj žíznícímu v písku pustých lad.
Zda bude to as dítě mého smutku,
mých bojů, pohrdání černý květ,
snů metlice, jíž nedopřán květ skutků,
jež tají v sobě pravdy hořký jed?
Či poupě růžové, na kterém rosa
plá brillantem, jež vpletla v kadeř mou
kdys láska, která přijdouc ke mně bosa
se přitulila na má ňadra tmou?
Kdo najde ji, tu píseň písní mojích,
a v jaké chvíli plesů, strastí, snů?
když unaven se zmítá v marných bojích,
když loká rozkoš z vášně plamenů?
Já nevím. – Ale klidně v mrtvé listí
i tuto píseň kladu, květ svých dum,
a žehnám tomu, kdo ji bude čísti,
a ruku jeho vděčně tisknu k rtům.