„Král slunce, stát jsem já!“ své velebnosti
zrcadlo větší nemoh’ přáti, věru,
své slunce vlil tvých veršů na nádheru,
co tys přál reflex mu své velikosti.
Co škvárů, cetek, marné ješitnosti,
co dutých frasí armádě i kleru
a dvoru celému se tvému peru
do cesty kladlo cestou k nesmrtnosti.
A čím byl král, tím byl jsi v svojí říši
jda v slunci milosti, až lidu vzlykem
jat ukázal’s, co slzí, krve stojí
ten lesk s tou slávou a co na dně v číši
se tají žluče – v nemilost pad’s mžikem,
v čas pravý Smrt že zlíbala skráň tvoji.