Ne, mistře můj! – My nejsme z toho dřeva,
zkad byli tvoji rytíři a mniši,
náš záchvat rozkoše se brzy ztiší,
a v posled sfingou zůstane nám děva.
My nevíme, jen tušíme, co réva
za divy dělá démanty strouc v číši,
nám kocour svědomí snů chytá myši,
jak trochu chtíčem roznítí se céva.
A proti obrům tvým jsme teprv malí,
a proti hrozné tvojí veselosti
jak pomp-funebři chodíme tu kolem.
Kde’s orlem byl, zřel v slunce s štítu skály,
tam s celým vzletem, s celou učeností
jsme jeden střízlíkem a druhý molem.