Když Farao svou stavěl pyramidu,
on věděl, proč že věky trvat bude;
své suché tělo uvadlé i chudé
v ní zvěční i svou pozlacenou bídu.
On tušil, věky přejdou, pastýř v klidu
a stáda supů, pouští písky rudé,
sfinx s prsy vypjatými, zde i všude
týž symbol taje děsný všemu lidu.
Sta stavělo byt, kde měl jeden dřímat;
v tom egoismus historie celý.
Kde láska, jež má všecko obepínat?
Ku mumiím když stoupá v průchod stmělý
syn doby nové, jak je malý, cítí,
jak faraoni též neumí žíti.