Dceru dum svých, tuch a sporů
vytesal juž do mramoru;
radost, touhu v tváři tiché
před ním stojí nahá Psyché.
Tak v ní žár své vášně vložil,
v ráz že mrtvý kámen ožil,
nyní láskou k ní se schýlil,
div že mukou nesešílil.
Hůře moderním se daří:
ti juž napřed láskou září,
dřív než myšlenka je tvarem,
juž k ní planou lásky žárem.
Nutno v sebe víru míti,
má-li dílo tvoje žíti,
na lásku vždy času dosti,
když plá dílo do věčnosti!